Duben 2012

Strange Angels - Kapitola 1. (1/2)

13. dubna 2012 v 21:56 | Alva |  Strange ANGELS

Omlouvám se všem, kteří čekali. Dneska mi konečně pořádně jde net bez výpadků, takže tady je první polovina kapitoly.

KAPITOLA 1.

"Slečno Anderson?" Hlas slečny Bletchley zahučel moje jméno.
Položila jsem si hlavu na pěst a dívala se z okna na studenou pustinu baseballového hřiště, čekajíc až zazní zvonkohra. Střední škola ve Foley nevěřila v normální zvonění.
Místo toho se zvuk jako zvonící telefon rozezněl místnostmi, když byl čas běžet jako na běžeckém pásu do další třídy.
Tužka v mé ruce odpočívala proti čistému papíru a já se pomalu rozhlédla kolem, náhlé ticho znamenajíc, že všechny oči byly upřené na mně.
To nesnáším.
Bletchley měla kyprý kulatý obličej a bílé vlasy. Ostatní učitelé si pravděpodobně mysleli, že to byla hodná, neškodná duše. Měla malé tmavě oříškové oči za ocelí-rámovanými brýlemi karneolový lesk na rty ztékající z kraje jejích rtů. Její ruce, když zrovna nestiskaly ukazovátko jako bič, byly vždy na lemu jejího hrudkovitého cardiganu.
Střídala tři svetry, petrklíčový, modrý s bílými růžičkami a žlučníkově žlutý s límcem jako Peter Pan. Dnes měla žlutý.
Vypadala jako lasička připravující se ukrást další kuře. Děti jí za jejími zády říkaly Zlý Pes a ona zase mohla vycítit slabinu.
Jsou dva druhy učitelů - měkcí a tvrdí.
Měkcí učitelé opravdu chtějí pomoct, nebo Vás chtějí zlomit. Většinou jsou nervózní z dětí, zvláště kluků ze střední. Tvrdí učitelé jsou úplně jiná věc.
Jsou jako žraloci - stroje stvořené k jídlu s jemně vyaděným smyslem pro krev ve vodě.
"Dávali jsme pozor, slečno Anderson?" Do tónu slečny Bletchley jste mohli zapíchnout nůž. Vlna šepotu projela skrz třídu. Bletch si vybrala cíl pro dalších třicet minut a byla jsem to já.
Opravdu jsem milovala být ta nová holka.
Opravdu jsem neměla otvírat pusu. Tvrdí učitelé jsou jako rváči. Když nereagujete, velmi brzy si myslí, že jste hloupí a nechají vás být.
To napůl asijské děcko přede mnou se ošívalo v židli. Byl vysoký a vyzáblý, s kšticí vlnitých tmavých vlasů. Zadní strana jeho krku byla viditelná, když se předklonil ve své židli, límec černého kabátu, který si nikdy nesundal odstávající v rozích, ale za krkem sklopený. Zírala jsem na jeho zátylek pod tmavými kadeřemi.

Tak co, sakra. Nemám co ztratit. "Fort Sumter." Řekla jsem.

Ticho. Oči slečny Bletchley se zúžily za jejími brýlemi s ocelovými obroučkami a já otevřela pusu. Takže jsem do toho skočila oběma nohama.
"Zeptala jste se, kde byly vypáleny první výstřely Občanské války. Bylo to ve Fort Sumter, dvanáctého až třináctého dubna osmnáct set šedesát jedna." Doručila jsem slova v plochém, znuděném monotónním hlase, který tvrdí učitelé nesnášeli nejvíc.
Kdo by řekl, že americká historie pro prváky bude taková sranda?

Bletch si mě chvíli prohlížela. Ještě jsem nebyla známá kvantita, takže mi to mohlo projít. Ten gothic přede mnou se zase zavrtěl v židli, která zavrzala. Učitelka se očividně rozhodla, vybrat si někoho jiného s pohledem, který mi sliboval problémy později. "Děkuji Vám, slečno Anderson." Její pauza se prodloužila a ona meditativně ťukala na desku se svým ukazovátkem. Její kotníky přetékalyz jejích oxfordek, navzdory hrubým tmavým nylonovým ponožkám, které měla pod dlouhou kolébající seriflovou sukní. Vypadaly jako cirkulační ponožky - ty, které dávají diabetikům.

Babička je nosila, když ji bolely kotníky.
Moje pokožka zchladla, když jsem klesla do tvrdé plastové židle, neodvažujíc se podívat se znovu z okna. Bletch mohla klidně zase zakroužit zpátky ke mně. Neřekla jsem tátovi o sově na mojem parapetu. Byl pořád doma? Nestálý, topící se pocit v mém žaludku se zhoršil. Zírala jsem na krk toho kluka přede mnou, ale on se znova pohnul, tahajíc za límec s nervózními prsty.

Nehýbej se, chtěla jsem zašeptat. Hledá svoji další oběť. Kdybych byla duší přítomná tady ve třídě a nebála se o tátu, mohla bych něco udělat, jako třeba vlepit mu jednu zezadu na hlavu, abych ho zachránila, jelikož mi bylo upřímně jedno, jestli skončím v kanceláři nebo zůstala po škole nebo co.
Ukazovátko padlo na stůl. "Pan Graves." Oči slečny Bletchley se rozsvítily.
To děcko přede mnou ztuhlo, jeho ramena se napjaly.

Krev ve vodě. Snažila jsem se necítit vinu.
"Doufám, že si děláte poznámky. Když slečna Anderson zodpověděla otázku ze začátku, možná byste nám mohl říct o příčinách Občanské války?" Její obočí šla nahoru a ten predátorský lesk v jejích očích mi připomínal vodní mokasíny (had) ve skleněných akváriích, hledící bez víček dopředu předtím, než otevřely svá ústa a vydaly ten odporný stupňující se zvuk.
Úderyhadů o sklo se ozývaly v mé hlavě, spolu s vůní červených fazolí a rýže, tělesného pachu a kadidla.

Byli jsme daleko od Floridy. Majitelka toho malého okultistického obchodu mi naháněl hrůzu, což s jejíma filmy očima a hýbající se masou věcí za ní - mrak zmatku normální lidé nemohli vidět, ale byl by cítit jako studený závan. Věnovala mi dlouhý, zvažující pohled předtím, než jí táta luskl před očima a informoval ji, že mluvila s ním, děkuji vám pěkně, madam.
Měla jsem mu říct o té sově. Ta náhlá jistota byla zchlazující a moje prsty znecitlivěly, bodající zimou.

"Um. Příčiny Občanské války. Uhhh…" To děcko přede mnou klopýtl a Bletch ho měla. Strávila zbytek hodiny pickiing on him, i když nakonec přišel se správnými odpověďmi - když mu dovolila říct slovo proti.
V době, kdy zvonkohry zazvonily na konec hodiny, byla červená i zadní strana jeho krku. Cítila jsem se kvůli tomu blbě, ale nedala jsem to najevo.

Na chodbách byl jako obvkle nával, sportovci cvakající zubama jako žraloci, roztleskávačky se naivně usmívající a ten zbytek nás jen snažící se to tady přežít. Kontingent huličů se seskupil kolem skříňky a jsem si jistá, že jsem viděla výměnu hnědého papírového pytlíku. Podívala jsem se zpátky - ne, žádní učitelé v dohledu. Holka z výtvarky se podívala přímo přese mě a už letěla pryč, její taška jí nevyhnutelně klesajíc z ramena. Nesnášela jsem být ta nová holka.

Bufet byl jako surf - řev, různé zvuky a pach vosku na podlahu a průmyslového jídla. Měla jsem nějaké drobné, takže jsem je hned hodila do budky mezi bufetem a Mrtvou Alejí vedoucí ke kanceláři, a a vytočila číslo zapsané v mém Yoda zápisníku - poslední z řady podobných čísel načmáraných tužkou nebo modrým perem.
Telefon byl zapojený na jméno posledního nájemníka, když jsme se přistěhovali a bylo jednoduší prostě platit účet. Nemohla jsem si zapamatovat každé blbé telefonní číslo. Nebo to je alespoň to, co jsem tátovi řekla, když se zlobil, že jsem si je napsala. Řekl mi, ať si dávám pozor na pusu a přestal mě tím otravovat. Domácí harmonie, tvé jméno je Anderson.

Sluchátko mi v ruce zazvonilo. Jednou. Třikrát. Pětkrát.
Nebyl doma, nebo cvičil a nezvedal to. Přemýšlela jsem o tom, že zbytek hodin přeskočím, ale on by byl naštvaný a já bych jen dostala další přednášku o hodnotě vzdělávání. Pokud bych se odvážila poukázat na to, že vzdělání není všechno a střední škola mě nenaučí, jak vymítat místnosti nebo zneškodnit zombie, tak bych jen dostala přednášku o tom, že bych se měla chovat normálně.
Jen proto, že lovil postavy z pohádek, neznamenalo to, že jsem měla jakékoliv právo chodit za školu. Ale ne. I když byl beze mě pěkně slepý, protože pouze ženská část jeho rodiny byla obdařena tím, co babička vždycky nazývala 'Dotek'.
Nějaký dotek. Nepřišla jsem na to, jestli to znamenalo šílený nebo jenom strašidelný. Soudce, mohli byste říct, na tom pořád pracuje.
Táta nikdy nevypadal smutně nebo nešťastně, že přišel o tenhle 'houkající vlak'. Potom, babička taky nikdy moc nestála o to, co nazývala 'truchlení' a nedokážu si ji představit nijak jinak, když byl táta kluk. Bylo divné uvažovat o něm jako o nemotorném teenagerovi - ale viděla jsem fotky.
Babička milovala fotky.
Zavěsila jsem po třech zazvoněních a stála dívajíc se na telefon, žvýkajíc hangnail. Bolelo to jako čert a na levé ruce jsme měla na kloubech hojící se škrábanec, z nesení těžké tašky. Jiné holky neměly otce, které na ně křičeli, aby se přes tu bolest prostě nějak dostaly, aby udeřily silněji, aby se tam dostaly a zabily, zabily, zabily tu věc.
Jiné holky nikdy neplnily termosky svěcenou vodou nebo nepodávaly náboje oknem, zatímco jejich otcové odráželi volně plující obří zmutované šváby.
To bylo v Baton Rouge a bylo to špatné. Vezla jsem tátu do nemocnice a lhala o tom, jak se mu podařilo vytrhnout si ten pořádný kus lýtka. Někdy bylo těžké říct, kde končilo lhaní normálnímu světu a začínaly ty kecy, které byly nutné pro pózování v Reálném světě. Je tu všude tolik nadpřirozených vojáků, potulujících se na okraji Reálného světa, že tohle frkání macho býka dosahuje epických rozměrů.
Telefon pořád zvonil.
"Vysrat se na to." Řekla jsem si potichu, pod hlukem rozléhajícím se bufetem.

Ani jsem nedostala svých padesát centů zpátky, ta mašina je sežrala.
Chvilku jsem tam stála, jen jsem se dávala na ten telefon, jakoby mi najednou mohl pomoct s nějakou dobrou myšlenkou. Smrdělo to tu jako vlhké dřevo a mokrý beton, stejně tak i formaldehydem čištěným kobercem a dýcháním dvou tisíc lidí.
A to se nezmiňuju o zpocených nohách v ponožkách a jídle odlepeném zpod nárazníku Ronalda Mc'Donalda. Pach školy. Všude ve Státech je to skoro stejné, pouze s malými regionálními rozdíly v pachu nohou a samoobslužnými odděleními. Zvuk davu z bufetu způsoboval, že mě bolely uši a moje hlava třeštila, jako jedna z maminčiných slavných migrén. Byla jsem hladová, ale myšlenka na to, že půjdu dovnitř a loktama se prostrkám skrz frontu, potom budu hledat místo na sezení, kde nebude požadováno se na kohokoliv podívat nebo sdílet stůl s nějakým pitomcem, to se prostě zdálo jako příliš.
Pokud bych šla domů a táta tam byl, dostala bych přednášku. Pokud bych šla domů a on tam nebyl, jen bych čekala a strachovala se. Kdybych přežila geometrii a hodinu umění tohle odpoledne, opravdu bych se zbláznila, i přestože hodina umění byla celkově nejlepší část dne. A rovnou zapomeňte na tu ztrátu času, které říkají občanka. Viděla jsem více reálného občanského výchovního života odpoledne na CNN. Tedy pokud občanka podle vás znamená politik s drahými blond vlasy.

Žádné z těchhle hodin vás nenaučily nic skutečného - raději bych byla s tátou na stakeout a dělala to, čemu říkal "pochůzky" - chodila do okultistických obchodů nebo barů, na místa, kde lidé vědí o Reálném Světě, temném světě, scházejí se a mezi panáky si šeptají.
Jako ta čajovna, kam v New Yorku chodí tátův starý kámoš August, kde vstoupíte do temného přítmí baru - a znovu vystoupíte, abyste se dostali ven.
Nebo ten bar v Seattlu, kde majiteli vyrůstají z jeho spodní čelisti kly a má bradavičitý obličej, který vypadá, jako něco, co žije pod mostem a jí kozy. Nebo ten klub v Pensacole, kde všechny ty blikající stroboskopní světla vypadají jako vřískající obličeje, když dopadnou na podlahu.
A ten vesnický obchod, co se nacházel blízko Port Arthur, kde žena sedící v houpacím křesle na verandě bude mít cokoli, co potřebujete v papírové tašce, položené hned vedle ní, zatímco prach streaks and twinklesna okně, dokonce i v noci. Taková místa jsou všude - kde si můžete koupit věci, které by neměly nebo přesně nesmí existovat.
Pokud jste ochotni zaplatit. Někdy v penězích. Většinou informacemi. Někdy něčím méně tangible. Službami. Vzpomínkami.
Dokonce duší.

Možná bych mohla udělat nějaký vlastní průzkum, najít tátovi dobré místo pro hledání. Zatopené díry Reálného světa jsou schovány před normálním světem, ale pro mě vždycky vyčnívají jako pšst na oko. Myslím, že je to kvůlitomu, že babička se mnou vždycky hrála 'co je na stole' - tu hru, kdy zavřete oči a snažíte si vzpomenout na všechno, co bylo na oběd, večeři, v konzervě…
To znělo líp, než to, s čím se museli vypořádávat všichni mého věku.