Strange Angels - Prolog

22. února 2012 v 17:02 | Alva |  Strange ANGELS
Pokud by někdo chtěl pokračování, ať se mi prosím ozve do komentářů. Pokud máte nápad na nějakou jinou knihu, ozvěte se taky. Děkuju


Prolog


Neřekla jsem tátovi o babiččině bílé sově. Vím, že jsem měla. Mezi spánkem a sněním je prostor, ve kterém se věci - ne zcela sny, ne úplně rozvinutá jasnozřivost, ale podivné malé směsi obou - mohou dostat dovnitř. Vaše oči se otevřou, pomalu a zasněně, když pocit, někoho kdo sleduje roste, skrz vatovou mlhu tepla a únavy.
Tehdy jsem ji uviděla.


Sova se načepýřila na mém parapetu, pokrytá měsíčním svitem, každé bledé pírko ostré a čisté pod ledovým světlem. Neobtěžovala jsem se shrnout levné žaluzie, nebo zatáhnout závěsy. Proč se obtěžovat, když jsme -táta a já- strávili v každém městě jen několik měsíců?
Zamrkala jsem na žlutookého ptáka. Místo pohodlí, které znamená, že na mě babička myslí - a neptejte se mě jak vím, že mrtví o živých přemýšlí, viděla jsem příliš mnoho, než abych to nevěděla- cítila jsem ostrou otrávenost, jako střepinu skla pod povrchem mého mozku.
Zobák sovy byl černý a její peří mělo přízračné skrvny, jako jsou pavučiny, stíny oproti sněhově bílému podkladu. Hleděla mi do ospalých očí tak dlouho, že se to zdálo jako věčnost, jen trochu se čechrajíc a nafukujíc jako babička, vždycky když si myslela, že si se mnou někdo zahrává.
Znovu už ne. Odejdi.
Obvykle se objevila jen, když se mělo stát něco zajímavého, nebo nějaká opravdová chyba. Táta ji nikdy neviděl, nebo si to alespoň myslím. Ale poznal, když jsem ji viděla já, a to ho přinutilo sáhnout pro zbraň, dokud se mi nepodařilo otevřít pusu a říct, jestli se setkáme se starým přítelem - nebo se ocitneme v hlubokých problémech.
Té noci kdy babička zemřela, seděla sova uvnitř na okně, zatímco ona se naposledy párkrát mělce, popíjivě nadechla, ale nemylsím si, že to zdravotní sestry nebo doktoři viděli. Něco by řekli.
V té chvíli už jsem věděla, že stačí alepsoň držet jazyk za zuby. Jen jsem tam seděla a držela babiččinu ruku, dokud se úplně nevyčerpala, a potom jsem seděla v hale, zatímco oni něco dělali jejímu mrtvému tělu, a pak když ho odváželi. Schoulila jsem se do sebe, když se se mnou lékaři a sociální pracovníci snažili mluvit a jen jsem opakovala, že táta to bude vědět, že je na cestě - i když jsem vlastně opravdu neměla tušení, kde je. Byl pryč dobré tři měsíce, zbavujíc svět ošklivých věcí, zatímco já sledovala babičku sjíždět z kopce.
Samozřejmě, toho rána se táta ukázal, ztrhaný a neoholený, jeho rameno obvázané a obličej poškrábaný. Měl všechny ID, podepsal všechny papíry a odpověděl na všechny otázky. Všechno dopadlo dobře, ale někdy se mi zdá o té noci a přemýšlím, jestli zůstanu zase zanechaná pozadu v nějaké zářivkov+ osvětlené chodbě, páchnoucí po Lysolu a studené bolesti. Nerada o tom přemýšlím. Posadila jsem se dále do polštáře, sledujíc sovu, jak se čepýří, každé jedno pírko lemované studeným svitem měsíce.
Klížily se mi oči. Teplá temnota mě spolkla, a když zazvonil budík, bylo už ráno. Slabé zimní slunce se rozlévalo z okna a tvořilo čtverec na hnědém koberci. Odhodila jsem ze sebe přikrývky a málem mi zmrzl zadek. Táta nezapnul ohřívač. Trvalo skoro dobrých dvacet minut ve sprše, než jsem se cítila alespoň trochu vzhůru. Nebo jako člověk.
Za tu dobu, co jsem si to dupala po schodech dolů jsem už byla naštvaná a zhoršovalo se to.
Moje oblíbené jeany nebyly čisté a na spánku, pod kšticí blátivých hnědých vlasů, jsem měla beďara velikosti hory Mount Pinatubo. Rozhodla jsem se pro šedé tričko a červenou mikinu, pár vojenských bot a žádný makeup.
Proč se obtěžovat, že? Nebudu tady dost dlouho na to, aby se někdo staral.
Moje taška spadla na podlahu. Nádobí ze včerejšího večera se pořád krčilo ve dřezu. táta byl u kuchyňského stolu, ramena shrbená nad zásobníkem, když vkládal spony, každá kulka dělala malý klapavý zvuk.
"Ahoj, miláčku." Já si odfrkla, odšroubovala pomerančový džus, otevřela krabici a pořádně si lokla. Otřela jsem si ústa a hudebně si odříhla.
"Jako dáma." Jeho modré oči, podlité krví, se ani nezvedly od spony a já jsem věděla, co to znamená.
"Jdeš dneska večer ven?" To bylo to, co jsem řekla. Co jsem si myslela bylo, beze mě?
Klik. Klik. Položil plnou sponu a začal naplňovat další. Kulky se leskly, postříbřené. Musel kvůli tomu být vzhůru celou noc, vyrábět je a naplňovat.
"Nebudu tady na večeři. Objednej si pizzu, nebo něco." Což znamenalo, že jede někam, kde je to víc nebezpečné, ne jen trochu nebezpečné. A že mě nepotřeboval pro vynulování cíle. A že dostal nějakým způsobem zprávu.
Tento týden byl každou noc pryč, vždy se objevil včas na večeři, páchnoucí po cigaretách a nebezpečí. V jiných městech mě většinou brával s sebou, lidé se buď nezajímali o náctiletou holku, popíjející Coca-Colu v baru, nebo jsme chodily na místa, kde si byl táta poměrně jistý, že by mohl zastavit jakékoliv potíže s ledově vojenským pohledem, nebo protáhlým slovem.
Ale v tomto městě mě nevzal nikam. Takže pokud dostal zprávu, byl u toho sám.
Jak? Pravděpodobně staromódní cestou. Tak to má raději, myslím. "Mohla bych jít taky."
"Dru." Jen jedno slovo, varování v jeho tónu. Mámina stříbrná brož se zaleskla na jeho krku, blikajíc v ranním světle.
"Možná mě budeš potřebovat. Můžu nést munici." A říct ti, když je za rohem něco neviditelného, co tě pozoruje. Slyšela jsem ve svém hlase tvrdohlavé kvílení a znovu si říhla, abych to zakryla. Pěkně zvučně, až to zatřáslo oknem s výhledem na zakrslý dvorek se zchátralou houpačkou. Vedle trouby, před skříňkami seděla krabice nádobí a já potlačovala nutkání do ní kopnout.
Maminčina dóza na sušenky, ta která měla tvar tučné křenící se černobílé krávy, byla vedle dřezu. První věc, kterou jsme vybalili v každém novém domě. Vždycky jsem ji dávala do krabice z koupelny mezi mýdla a šampóny. To je vždycky ta poslední krabice zabalená a první vybalená. Mohli byste říct, že jsem si tak trochu zvykla na vybalování a zabalování. A snažit se najít toaletní papír po 36 hodinách jízdy není žádná sranda.
"Tentokrát ne, Dru." Podíval se na mě, i když, štětiny jeho ostříhaných vlasů se třpytily blond pod zářivkou. "Budu doma pozdě. Nečekej na mě."
Chystala jsem se protestova, ale jeho ústa se proměnila v tenkou, tvrou linii a lahev sedící na stola mě varovala. Jim Beam.
Včera večer, když jsem šla do postele, byla skoro plná a spodek jantarové tekutiny v ní zářil tepleji, než jeho vlasy. Táta byl světle blond, skoro bělovlasý, i když jeho strniště bylo hnědé a zlaté.
Mám vybledlou verzi maminčiných kudrlin a lepší verz tátových modrých očí. Zbytek mě, myslím, je k mání. Snad kromě babiččina nosu, ale ona se mohla jen snažit, abych se cítila líp. Nejsem žádná cena. Většina holek prochází nemotornou fází, ale začínám si myslet, že moje bude celoživotní záležitost.
Zase mi to tolik nevadí. Lepší být silná, než pěkná a nepoužitelná. Vybrala bych si normální holku s mozkem nad roztleskávačkou kdykoliv. Takže jsem se jen sehla, zvedla tašku, popruh škrábajíc o moje bezprsté vlněné rukavice. Škrábou, ale jsou teplé a když schováte něco malého pod manžetu, je to prakticky neviditelné. "OK."
"Měla by sis dát něco ke snídani." Klik. Další kulka zapadla do spony. Oči mu sklouly zpátky, jako by to co dělal, byla ta nejdůležitější věc na světě.
Něco si dát? Když on se chystal jít ven a vypořádat se se špatnými zprávami sám? Dělá si srandu? Sevřel se mi žaludek.
"Nestihnu autobus. Chceš vajíčka?" Nevím, proč jsem se nabídla. Měl je rád opečenou stranou nahoru, ale ani já, ani mamka jsme je nikdy nemohly udělat správně. Celý svůj život mi praskaly žloutky, i když mě učil, jak jemně pohupovat špachtlí, abych je dostala z pánvičky.
Mamka by se jen usmála a řekla mu, že míchaná, nebo převařená budou jediná vajíčka, která dostane. On by si stoupl za ni, dal jí ruce kolem pasu, přivoněl si k jejím dlouhým, kaštanovým vlasům. Zakřičela bych: "Fuj, žádné líbání!" A oni by se jen zasmáli.
To bylo předtím. Před tisíci lety. Když jsem byla malá.
Táta trochu zatřáyl hlavou. "Ne, díky. Peníze máš?"
Zahlédla jsem na stole jeho peněženku a vzala si ji. "Vezmu si dvacku" (tzn. 400Kč)
"Vezmi si dvě, pro jistotu." Klik. Klik. "Jak to jde ve škole?"
V pohodě, tati. Prostě úžasně. Dva týdny v novém městě je dost času na to, udělat si spoustu různých přátel. "OK."
Vzala jsem si dvě dvacky z jeho peněženky, přejíždějíc palcem po plastové folii nad fotkou mojí mámy, jako jsem to dělala vždycky. Přímo nad jejím velkým, zářícím úsměvem bylo na fólii lesklé místo. Její kaštanpvé vlasy, tak divoce kudrnaté, jako moje, ale stažené zpět do ohonu, blond melírované prameny, spadající do jejího srdcovitého obličeje. Byla krásná.
Dalo by se pochopit, proč se do ní táta zamiloval, když jste se podívali na tu fotku. Skoro byste mohli cítit její parfém.
"Jen OK?" Klik.
"Je to OK. Je to hloupé. Pořád ty stejné věci." Kopla jsem botou do linolea a položila jeho peněženku zpátky. "Půjdu."
Klik. Nepodíval se nahoru. "Dobře. Mám tě rád." Měl na sobě sovu mikinu a pár modrých námořnických kraťasů, s dírou v koleně, v kterých vždy pracoval. Dívala jsem se na jeho hlavu, zatímco on dokončil sponu, odložil ji stranou a vzal do ruky novou. Mohla jsem téměř cítit zvuk každé střely, jak vklouzla domů, v mých prstech.
Stáhlo se mi hrdlo. "OK. Jak chceš. Sbohem." Nenech se zabít.
Vyrazila jsem z kuchyně a dolů chodbou, kde mě jedna z krabic bouchla do holeně. Pořád nebyl vybalený obývák. Proč se obtěžovat? Stejně se to všechno bude znovu za pár měsíců balit.
Taky jsem za sebou třískla dveřmi. Vytáhla jsem si kapuci a přetáhla ji přes vlasy.
Neobtěžovala jsem se s ničím víc, než že jsem si je pročesala hřebenem.
Maminčiny kudrliny byly pěkné volné kroužky, kdežto moje čistě kadeřavé. Středozápadní vlhkost to ještě zhoršovala. Byla to mokrá přikrývka ze zimy, která okamžitě srážela můj dech do bílého mraku a kousala moje lokty a kolena.
Pronájem byl na dlouhé, jak pravítko rovné ulici, stejných domů, všechny dřímající pod vodnatým sluncem, které se snaží bojovat proti zataženu. Vzduch chutnal jako železo, a já se zachvěla.
Předtím jsme byli na Floridě, a to byla vždy lepkavá, zpocená, smyslná tepla, oproti kůži skoro jako olej. V Pensacole jsme se postarali o čtyři poltergeisty a zjevení ženy, které mohl vidět dokonce i táta, pak v některých zapadákovech severně od Miami byla strašidelná žena s bavlněnými ústy a měděnými hlavami ve skleněných klecích, která prodala tátovi stříbro, které potřeboval, aby s epostaral zase o něco jiného. Nemusela jsem tam chodit do školy - byli jsme tak zaneprázdnění tím, že jsme byli mobilní, stěhujíc se z hotelu do hotelu, dokud táta nepotřeboval stříbro, aby nás nezavřeli.
Teď to byla Dakota a sníh po kolena. Skvělé.
Náš pozemek byl jediný s plevelem a vysokou trávou. Měli jsme taky plaňkový plot, ale barva se loupala a části jí chyběly, jako mezera mezi zuby v úsměvu.
I přesto byl vchod robustní a ům ještě větší. Táta nevěřil v pronájem bungalovů. Říkal, že je to špatný způsob, jak vychovávat dítě.
Odešla jsem s hlavou dolů a rukami nacpanými v kapsách.
Už nikdy jsem tátu neviděla živého.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 TeeDee TeeDee | 13. března 2012 v 20:59 | Reagovat

urcite! urcite poktacovani, prosim, prosim, prosim :)

2 Petaaa Petaaa | 14. března 2012 v 16:43 | Reagovat

Rozhodně jsem pro pokračování, na tuhle knižní sérii jsem četla dost pozitivních recenzí a vypadá zajímavě.

3 Alva Alva | Web | 18. března 2012 v 0:47 | Reagovat

[1]:Dobře :) Jsme ráda, že to někdo čte, ale bude to trvat. Ještě nevím, kdy bude další.
[2]:To jo. Já ji našla na Goodreads a tam měli dost zajímavé názory. :) Ale většina lidí si ji koupí česky, takže nevím, jestli to má cenu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama