1. zkouška - Smrt v Paříži (3/4)

28. září 2011 v 13:15 | Alva |  KAPITOLY
"Takže se tak nejmenujete, ale ostatní vám tak říkají? Hélène ?" Zeptal se jí, stále držíc její pohled.
Chvíli nebyla schopna ze sebe dostat jedinné slovo, ale nakonec přikývla. "Ano, tak mi říkají, Hélène ."
"Dobrá, Hélène . Vidím, že tady dnes budou zavírat poněkud později." Poukázal na stoly, okupované lidmi, kteří povětšinou popíjeli a nevypadali na to, že by se chystali odejít." Smím vás doprovodit domů? Nerad bych o mou malou pěvkyni hned přišel, když jsem vás sotva objevil. V noci je Paříž nebezpečná, zvlášť nyní."
"Byl byste laskav, ale nechci vás obtěžovat." Odpověděla na jeho nabídku, která ji velmi potěšila, jako už dlouho nic.
"Takže ujednáno. Jdeme, bude mi ctí, Hélène ." Zamítl její poukázání na to, že by to pro něj mohla být zbytečná cesta a stoupl si, aby jí odsunul židli a pomohl jí do kabátu.
"Děkuji vám, Jeane. Jste si jist, že vás to nebude obtěžovat?" Zeptala se znovu, když jí uhlazoval kabát na ramenou, aby se ujistila, že to nedělá ze soucitu. Proto, že si myslí, že je vystrašená malá holka.
Otočil ji směrem k sobě, zvedl ruku k její tváři a přejel jí hřbetem ruky po tváři a zastavil se na krku, kde dlaň nechal. Pod jeho dotekem jako by se její pokožka nabíjela elektřinou. "Věřte mi, Hélène. Vůbec mne to neobtěžuje. A teď pojďme. Máme před sebou kus cesty, nebo se mýlím?" Usmál se a vyvedl ji ven, kde soumrak vyhrál bitvu nad svitem slunce.
Venku foukal lehký vánek, který pokud byste nevěděli, co se v těcht chvílích v ulicích Paříže děje, by značil, že je jen součástí další svěží letní noci. Ovšem ona to věděla, protože žít v této době jednoduše nedávalo žádnou jinnou možnost, než si být těchto událostí plně vědoma. Již od května zde vládl děs, hrůza a pomalu ale jistě se klidné a pokojné ovzduší Paříže měnilo na krvavé bojiště, kde něco jako naděje a víra nemají místo.
Němci začali projevovat svou krutost násilnostmi, které hodně lidmi otřásly. Ona osobně se jich děsila. Potom, co jí vzali celou její rodinu už nevěděla, co jiného si myslet. Celá ideologie jednoho muže proti všem ostatním. Nechápala jeho názory a postoje a jak může být tak krutý. Všichni jeho následníci věřili jen tomu, co řekl a slepě ho následovali. Tohle nedokázala zpracovat, jeho argumenty a jeho řešení nebylo vůbec správné, morální ani logické. Oni to ale neviděli.Prostě jen věřili jemu a tomu co řekl a už nepřemýšleli o tom, jaké to má důsledky na okolí. A nakonec se ukázalo, že aby přežila, musí utéct. Od svého života, od míst které zná a snažit se neupoutat na sebe pozornost, aby vběhem války neumřela stejně, jako všichni ostatní nebo hůř, neskončila v jednom z těch táborů, což by bylo ještě horší.
V městě, které už bylo bombardováno nebylo nic, co by ji mohlo připomenout život před válkou. Stovky lidí bylo při bombardování usmrceno a nedávno Wehrmacht obsadil Paříž. A právě teď byly tisíce židovského obyvatelstva města shromážděny na Zimním velodromu a odtud byli následně posíláni do táborů na východ do Evropy. Tušila, že už tady dál nesmí zůstat. A i přesto se právě procházela po ztemnělé Paříži s skoro neznámým mužem po svém boku, jako by se kolem nic nedělo.
"Děkuji vám za doprovod, Jeane. Bylo to od Vás opravdu milé." Otočila se na něj, když se blížili ulicí k jejímu domovu. Podívala se na něj a všimla si jeho výrazu, který byl nepřeložitelný.
"Potěšení na mé straně, Hélène. Dnešní večer byl opravdu úchvatný." Díval se na ni, jako by nad něčím usilovně přemýšlel, ale když opět sklonil svou hlavu k její ruc ev e své, aby jí políbil, veškeré její chmurné myšlenky přestaly zaobírat místo v její hlavě. A jeho úsměv, který následoval ho celé vyplnil.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama