1. zkouška - Smrt v Paříži (1/4)

28. září 2011 v 13:12 | Alva |  KAPITOLY


Někde v Paříži


Kabaretní scéna
Noc roku 1943
Retrospektiva
Bohužel limit 4000 znaků, omlouvám se za rozdělení.


Tóny klesající a stoupající spolu v melodii, která vás pohltí. Vždy to bylo stejné a dnes přeci jen jiné než jindy. Jako šustění motýlích křídel v pohybu. Jako to období, kdy se konečně poprvé a naposled otevře noční květ, jako když kometa nalézá svou cestu atmosférou. Sladká, uspokojivá cesta, která je zakončena poklidným skonem. Právě takové to bylo dnes v noci. Cítila, jak se spolu s jejím hlasem osvobozuje část jí samé. Jako by jí narostla křídla a dál ji už nic nedrželo tady, nic jí nepoutalo k Zemi a k lidem. Dnešek, poslední den. Den, kdy všichni motýli přijdou o svá křídla, kdy všechny květy zvadnou.Poslední den svobody. To jí prolétlo hlavou, když stála na pódiu. Píseň sladká, ale zároveň tak smutná a žalostná, jako život sám. Vždy tušila, že to jednou přijde. Už od té doby, co v rádiích oznámili příchod prvních jednotek do města. Ta jistota tu byla vždy, čekající na okraji propasti osudu, jen letmo nahlížející dovnitř, do pavučiny judálostí. Ale teprve nyní ji to plně zasáhlo. Teprve nyní se jistota vrhla do propasti přímo po hlavě. Právě teď se jí vybavily všechny vzpomínky, které jí budou tolik chybět. Lidé, místa, setkání, všechno co kdy měla ráda,obdivovala, milovala, nemohla vystát a nenáviděla na tomto místě, to všechno jí bude chybět. Její dědeček, který ji jako malou brával s sebou na vinici, kde spolu sbírali hrozny, odháněli ptáky ničící jim úrodu, smáli se, když vyprávěl historky ze svého mládí a pozorovali západ slunce. Její pokoj v domě na náměstí, kde bydlela spolu se svou rodinou. Se svou starostlivou matkou, hodným a milým otcem a malou sestřičkou. Její přátelé a její kotě, které v průběhu let vyrostlo v nádhernou sněhobílou kočku. Bude jí chybět, jak po večerech seděla u krbu, dívala se z okna na náměstí, drbajíc ji za ušima. Bude postrádat návštěvy své staré potrhléí tety. Obscénní dámy, která tolik dbala na vystupování, že pokaždé našla nějakou chybu nebo něco, co by se dalo vylepšit. Je jasné, že ze své tety moc nadšená nebyla, ale nyní to postupně zvažovala znovu. Bude jí chybět zdejší ovzduší. Ten lehký vánek proudící ulicemi a nesoucí s sebou esenci svěžesti a čerstvých croissantů z pekárny na rohu,tak typické projejí vnímání zdejšího okolí. Už dávno své okolí přestávala vnímat. S posledními tóny písně to na ni dolehlo. Od teď už nic nebude tak, jak to bývalo dříve.V té chvíli, kdy si to uvědomila, ji po líci skanula jedinná, křišťálová slza. Najednou všechno ustalo. Piano přestalo znít celým prostorem a spolu s ním ustály i vokály. V tu chvíli se všechno poořilo do absolutního ticha, žádná sklenička necinkla při dopadu na stůl, nikdo nepromluvil, skoro jako by prostor zaplnilo vzduchoprázdno. Všichni jen uchváceně sledovali pódium před sebou, kde se ze svého trápení a sklíčenosti vyzpívávala mladá dívka. Když už se zdálo, že ticho spolklo všechno kolem, propukl kolem dav v ohromný potlesk. Všichni obdivovali emoce, které se na ně z jejího vystoupení přenesly a bylo to vidět jak ve skleněně lesknoucích se očích žen, tak i v uznalých a zahloubaných pohledech mužů.I když dav visel na každém tónu, který z jejích úst vyšel, ji to nezajímalo. Ona ten příběh neobdivovala, ona ho prožívala. Jak jí válka vzala všechny, jež milovala, jak ji připravila o vše, co jí bylo drahé, na tom pro ni nebylo co závidět. Proto, když se její vystoupení dobralo ke konci, otřela si stopu po té jedné slze a rozběhla se z pódia rovnou do zákulisí, až jí její dlouhé šaty nutily zakopávat, jak rychle běžela. Když se dostala do šatny, konečně se dostala z toho kostýmu, té klece, jenž ji poslední dobou tak stahovala a bránila jí utéct, ale zároveň ji jako poslední věc tak trochu zůstávala jistotou. Svlékla ze sebe šaty, sundala čelenku z draokamů a posadila se před zrcadlo ke svému stolku, kde měla všecny šperky, líčidla a další součásti kostýmu. Podívala se na svůj odraz v tom zrcadle osvětleném zářivkami, vrhajícími na její obličej groteskní stíny. Odlíčila si linku, lemující její zelené oči a setřela si červenou barvu, zakrývající její rty. Znovu pohlédla do zrcadla na odraz jí tak blízký a přeci tak vzdálený. Tento obličej ji provázel již sedmnáctým rokem, každ den, minutu za minutou. Kdykoli se na sebe podívala, vždy viděla tu samou tvář, ty samé oči, lemované obočím, tu samou křivku lícních kostí a linii rtů. Tak proč jí najednou přišel její vlastní obličej, jako by se dívala do očí cizinci? Proč jí ty oči, zelené jako čerstvě vybroušené smaragdy, které ji sledují stejně pečlivě, jako sleduje ona je, přijdou jiné a děsivé? Bylo to snad proto, že věděla co ji čeká? Bylo to tím, že její život, tak jak ho znala doteď, pravděpodobně skončí? Odtrhla pohled od té tváře zračící se přímo proti ní a znovu se oblékla, nyní ovšem do jejích vlastních šatů, ve kterých přišla. Mahagonové vlny, které ji visely až k pasu si sepnula do drdolu a rozhlédla se po místnosti. Zákulisí neskrývalo žádný pěkný pohled, ale bylo to místo, kde se tvořily všechny zázraky. Tady visely všechny kostýmy, byly tu uschovány všechny šperky, paruky, líčidla. Tady se schovávala pravá duše všech účinkujících a čekala na to, až si ji budou moci znovu obléct, stejně jako oblíbený kabát a po zbytek dne, kdy nevystupují ji budou moci nosit a chovat se tak, jak si jejich duše přeje. Nebudou muset sloužit přetvářce, která je nutná pro představení. Zákulisí, to místo, kde odpadá veškerá přetvářka, ráj. Zvedla se a vyklouzla ven, zpět do ruchu místnosti. Sedla si k volnému stolu, kde mohla na chvíli pozorovat ostatní návštěvníky a sledovat kousky života, které se zde odehrávaly. Pro ty, kteří tady přišli, to jsou jen kousky jejich dní, ale ne pro ni. Pro ni to bude poslední vzpomínka na tohle místo. Jednotky vojáků už obsadily skoro celou Paříž a jí bylo jasné, že pokud se odsud nedostane teď, už se jí to nepodaří nikdy. Skončí jako všichni její blízcí, mrtvá. Mrtvá, studená, bez života a bez hrobu. To nesmí dovolit, nehodlá ještě zemřít. Chce ještě žít, zkoumat chování lidí, navštěvovat nové země, poznávat nové přátele.Ale tyhle možnosti jí vzala válka. Teď už má jen jedinný cíl. Přežít invazi Němců, splynout s davem, neupoutat na sebe pozornost a přežít. Zmizet všem z dohledu.

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama