Září 2011

1. zkouška - Smrt v Paříži (4/4)

28. září 2011 v 13:16 | Alva |  KAPITOLY
"škoda jen, že musí tak rychle skončit." Promluvil trochu zvláštním tónem, který ji donutil odtrhnout pohled od jeho očí a rozhlédnout se kolem. Nic moc v té tmě neviděla, ale zdálo se jí, že zahlédla nějakou tmavou postavu naproti přes ulici. To je normální, po ulici přece chodí lidé i v noci, říkala si pro sebe a v duchu se uklidňovala.

"Ano, taky mne těšila vaše společnost, Jeane. Vždy můžete přijít a podívat se na představení. Jsem si jistá, že kdyby se dnešní večer měl opakovat, nemohla bych si jej nechat ujít." Musela přiznat, že ne jen to, ale nahlas to neřekla.Zaprvé chtěla odjet co nejdřív, nejlépe zítra ráno To ale nebylo vše.Kdo ví proč, měla pořád pocit, že ji někdo sleduje a je blízko. Takový ten pocit, kdy cítíte něčí přítomnost jako ledovou ruku vzadu na krku.

"Obávám se, že to již nebude možné. Tohle představení už nebude pokračovat, Hélène." Řekl tónem, který ji docela vyděsil. O čem to mluví? Nemůže vědět, že chce odjet! To není možné, nikomu to neřekla.

"Ne, pletete se, Jeane. Dnešní představení nebylo poslední." Snažila se ho přesvědčit. I přesto, ale měla stále pocit, že něco není v pořádku.

"Ne, drahá Hélène. Mám pravdu, představení dneškem končí, jelikož už v něm nebudete schopna účinkovat. I když musím přiznat, že mne to mrzí."

Nechápala, o čem mluví. Jeho výraz ji děsil a snažila se od něj odtáhnout, jelikož stále držel její dlaň. "P-proč bych neměla být schopna?" Snažila se vytrhnout ruku z jeho sevření, ale on nepovolil. Nepodařilo se jí to ani o píď. Místo toho ji přitáhnul blíž k sobě. Odhrnul jí vlasy z krku a nahnul se k jejímu krku, když zašeptal. "Protože vím, kdo jsi, moje malá pěvkyně. A protože náš nový vůdce tobě podobné chce mít pod kontrolou."

Zachvátila ji panika. Pochopila to. On ví, kdo je. To není možné, on ji chce udat. Ani není tím, za koho se vydával. Musel ji znát déle, než dal najevo. Snažila se od něj dostat pryč, ale její pokusy byly marné. Ucítila pod žebry chladný kov. Ústí hlavně. Ne, její šance na útěk zmizela. Tím si byla zcela jistá, protože v ten moment, co se ho pokusila kopnout a zranit v koleni, ucítila za sebou onu přítomnost znovu a ještě silněji než předtím. Otáčí hlavu dozadu, aby měla lepší výhhled za sebe. Vidí za ní stát druhého muže. Toho, kterého zahlédla před chvílí. Nikdo jiný tam totiž není.

"Jak..." Snaží se ze sebe dostat otázku, ale vypadá to, že se jí to nepodaří. Jean, nebo kdo to vůbec je, ale vypadá, že ví, co chce vědět.

"Znám tě již velmi dlouho. Můj domov je naproti tvému. Vím velmi dobře, kdo jsi a proto musíš jít se mnou. Náš nový vůdce bude potěšen, že jsem mu tě dovedl. I když to neuvidí osobně, což mne mrzí." Zablesklo se mu v očích veškerý jeho pohled byl plný něčeho, z čeho jí bylo zle. Nesmí riskovat to, že ji zajmou. To nedovolí. Snažila se znovu dostat se z jeho sevření, ale muž stojící vzadu jí zabránil.

"No tak, Hélène. Nebraň se.Pojď se mnou dobrovolně a možná přežiješ." Snažil se jí přesvědčit Jean,ale ona se rozhodla. Nenechá se odvést do tábora. To si raději zvolí kratší a ménně trpký osud.

Levou rukou tiskne na Jeanovu, která spočívá na pistoli a tlačí na spoušť. Snaží se potlačit, aby vystřelila, ale zápasí s ním. Je jasné, že ji chce živou, jinak mu nebude k ničemu. Zlost mu křiví rysydo zrůdné masky. Druhý muž ji ze zadu zkouší držet na místě. To jí vyhovuje, potřebuje, aby mířila přesně. Pořád tahá Jeanovu ruku a snaží se stlačit spoušť. On se jí pořád snaží v tom zabránit.

"Nech toho! Všechno zničíš!" Křičí jí do tváře a snaží se ji zabránit v tom, aby se ke spoušti dostala. Napadá ji nová myšlenka. ZArývá mu nehty do dlaně. Ano, povedlo se. Ucukává nad nčekanou bolestí, kteoru mu způsobila a jí se to daří. Mačká spoušť a střílí. V momentě, kdy ji zasahuje kulka, cítí vítězství a divný pocit úlevy. Nakonec ji nedostal! Povedlo se jí to. Opravdu se jí to podařilo a nečeká ji život v táboře.Pokud se tomu tak dá říkat. Ví, že umírá, ale nevadí jí to. Je šťastná, že nad ním vyhrála a když ho teď vidí koutkem oka rvát se s tím druhým mužem, jelikož ji ztratili, cítí zadostiučinění. Pomalu ji opouští vědomí a ona neví, co bude. Neumírá Hélène, protože to není ona. Neumírá ani její duše, protože ta je věčná. Umírá pouze její tělo. Když ji temnnota stáhne úplně, ví jen jedno.

Jednou se pomstí.




1. zkouška - Smrt v Paříži (3/4)

28. září 2011 v 13:15 | Alva |  KAPITOLY
"Takže se tak nejmenujete, ale ostatní vám tak říkají? Hélène ?" Zeptal se jí, stále držíc její pohled.
Chvíli nebyla schopna ze sebe dostat jedinné slovo, ale nakonec přikývla. "Ano, tak mi říkají, Hélène ."
"Dobrá, Hélène . Vidím, že tady dnes budou zavírat poněkud později." Poukázal na stoly, okupované lidmi, kteří povětšinou popíjeli a nevypadali na to, že by se chystali odejít." Smím vás doprovodit domů? Nerad bych o mou malou pěvkyni hned přišel, když jsem vás sotva objevil. V noci je Paříž nebezpečná, zvlášť nyní."
"Byl byste laskav, ale nechci vás obtěžovat." Odpověděla na jeho nabídku, která ji velmi potěšila, jako už dlouho nic.
"Takže ujednáno. Jdeme, bude mi ctí, Hélène ." Zamítl její poukázání na to, že by to pro něj mohla být zbytečná cesta a stoupl si, aby jí odsunul židli a pomohl jí do kabátu.
"Děkuji vám, Jeane. Jste si jist, že vás to nebude obtěžovat?" Zeptala se znovu, když jí uhlazoval kabát na ramenou, aby se ujistila, že to nedělá ze soucitu. Proto, že si myslí, že je vystrašená malá holka.
Otočil ji směrem k sobě, zvedl ruku k její tváři a přejel jí hřbetem ruky po tváři a zastavil se na krku, kde dlaň nechal. Pod jeho dotekem jako by se její pokožka nabíjela elektřinou. "Věřte mi, Hélène. Vůbec mne to neobtěžuje. A teď pojďme. Máme před sebou kus cesty, nebo se mýlím?" Usmál se a vyvedl ji ven, kde soumrak vyhrál bitvu nad svitem slunce.
Venku foukal lehký vánek, který pokud byste nevěděli, co se v těcht chvílích v ulicích Paříže děje, by značil, že je jen součástí další svěží letní noci. Ovšem ona to věděla, protože žít v této době jednoduše nedávalo žádnou jinnou možnost, než si být těchto událostí plně vědoma. Již od května zde vládl děs, hrůza a pomalu ale jistě se klidné a pokojné ovzduší Paříže měnilo na krvavé bojiště, kde něco jako naděje a víra nemají místo.
Němci začali projevovat svou krutost násilnostmi, které hodně lidmi otřásly. Ona osobně se jich děsila. Potom, co jí vzali celou její rodinu už nevěděla, co jiného si myslet. Celá ideologie jednoho muže proti všem ostatním. Nechápala jeho názory a postoje a jak může být tak krutý. Všichni jeho následníci věřili jen tomu, co řekl a slepě ho následovali. Tohle nedokázala zpracovat, jeho argumenty a jeho řešení nebylo vůbec správné, morální ani logické. Oni to ale neviděli.Prostě jen věřili jemu a tomu co řekl a už nepřemýšleli o tom, jaké to má důsledky na okolí. A nakonec se ukázalo, že aby přežila, musí utéct. Od svého života, od míst které zná a snažit se neupoutat na sebe pozornost, aby vběhem války neumřela stejně, jako všichni ostatní nebo hůř, neskončila v jednom z těch táborů, což by bylo ještě horší.
V městě, které už bylo bombardováno nebylo nic, co by ji mohlo připomenout život před válkou. Stovky lidí bylo při bombardování usmrceno a nedávno Wehrmacht obsadil Paříž. A právě teď byly tisíce židovského obyvatelstva města shromážděny na Zimním velodromu a odtud byli následně posíláni do táborů na východ do Evropy. Tušila, že už tady dál nesmí zůstat. A i přesto se právě procházela po ztemnělé Paříži s skoro neznámým mužem po svém boku, jako by se kolem nic nedělo.
"Děkuji vám za doprovod, Jeane. Bylo to od Vás opravdu milé." Otočila se na něj, když se blížili ulicí k jejímu domovu. Podívala se na něj a všimla si jeho výrazu, který byl nepřeložitelný.
"Potěšení na mé straně, Hélène. Dnešní večer byl opravdu úchvatný." Díval se na ni, jako by nad něčím usilovně přemýšlel, ale když opět sklonil svou hlavu k její ruc ev e své, aby jí políbil, veškeré její chmurné myšlenky přestaly zaobírat místo v její hlavě. A jeho úsměv, který následoval ho celé vyplnil.

1. zkouška - Smrt v Paříži (2/4)

28. září 2011 v 13:14 | Alva |  KAPITOLY
Z myšlenek ji vytrhla postava, která se přiblížila k jejímu místu v rohu.
"Bon Jour, madamoiselle. Smím si přisednout?" Zeptal se mladík, ne moc starší než ona, kterého si všimla koutkem oka když opouštěla jeviště. Seděl hned u scény a zaujatě sledoval její výkon. Tmavá kštice vlasů, černočerné oči plné ostražitosti a poznání, rovný, jemný nos a plné rty. Nyní si všimla, jak precizně je jeho oblečení zkombinované. Zcela jistě to byl člen vyšší třídy, nic jako ona. Přemýšlela, proč si chtěl sednout zrovna k ní, když měl stůl přímo u pódia. Zvedla se ze židle a pokynula mu.
"Bon Jour, monsieur. Prosím, posaďte se."
Přiblížil se k ní, vzal její dlaň do svých a vtiskl ji na kotníky polibek. "Těší mne, že jsem mohl potkat takovou krásnou a talentovanou umělkyni. Mé jméno je Jean," pomalu pustil její ruku a posadil se do židle naproti ní. Když si také seda, pokračoval. "to co jste předvedla na jevišti byl opravdu obdivuhodný výkon.Napadlo mně, proč plýtváte svým talentem tady, v této zapadlé části města a nejste členkou opery. Jsem si jist, že by vás přivítali s otevřenou náručí."
Když se podívala do jeho očí a viděla odlesky, které vytvářelo okolní osvětlení, spolu s emocemi, které jimi vířily, vzalo ji to dech. Nikdo jí nikdy neřekl, že v tom, co dělá by mohla být výjimečná. Nikdo, z části proto, že její blízcí byli po smrti, ale z části pro to, že si jí za to, co dělala nikdo nevážil. Nikdo neobdivoval její zpěv a proto jí Jeanovy komplimenty potěšily ještě víc.
Začervenala se a ukrada si rychlý pohled do jeho očí, než svůj pohled rychle sklopila k desce. "Děkuji, monsieur. Ale myslím, že mi až příliš lichotíte. V opeře jsou vyžadovány jiné kvality. A i kdyby se někdy štěstí otočilo a podívalo se na mne, jsem si jista, že nynější stav naší země by mi v tom jistě zabránil."
V jeho hlase bylo znát znepokojení, jako by opravdu netušil, proč si o sobě myslí tak málo a nechce jeho slovům věřit.
Obočí měl zkrčené a pohled tvrdý. "Nesmíte nechat vojáky diktovat vám život. Nemám sice tušení, co vás nutí k takové sebekritice, ale věřte, že váš hlas je kouzelný a žádná válka ani sebejistá pěvkyně, lpící na své zašlé slávě to nepopře."
"Teď mi jen planě lichotíte, monsieur. Pravý hlas zní jinak. Pravý hlas, takový, je takový, který vás stáhne s sebou. Takový, při němž si dokážete představit, že děj té písně prožíváte vy, že jste právě v té době a tím člověkem, který to prožívá. To dokáže pouze pravý hlas a nic jiného to nesvede." Podívala se na něj a s tím, jak mluvila, narůstala její jistota a na konci už se nekompromisně dívala do jeho tváře. Tvrdě si měříc jeho oči plné pochopení.
"Říkejte mi Jeane,ne monsieur. Já vím přesně, co myslíte. A mohu vás ujistit, že dnes všichni zde věděli, jaký ten příběh byl. Jen neznáte sílu svého hlasu a svého kouzla.Mimochodem, jaké je vaše jméno?" Díval se na ni s jistotou, která ji připadala velmi mocná a zvláštně zarputilá. Jakoby svá slova myslel vážně. A to si nemohla přiznat, nevěděla jak. Nemohla věřit, že by někdo opravdu mohl myslet něco takového vážně.
Když chvíli nic neříkala, vzal ji za ruku, kterou měla položenou na stole a lehce ji chytil do své. Díval se jí do očí a zdálo se jí, jako by četl něco, co měla napsané v duši a mohl to přečíst jen on. "Jak se jmenujete, moje malá pěvkyně?" Zašeptal tak, aby jej slyšela jen ona, jeho hlas jako šumění větru.
"J-já nemůžu. Nemůžu, nemůžu vám to říct.A-ale říkají mi Hélène ." Nemohla mu říct, kdo je. v této době to bylo příliš nebezpečné. Její rodina rozhodně nebyla taková, za jakou by se musela stydět. To ne, milovala je všechny, ale události války byly k jejímu původu velmi nemilosrdné. Neměla takové kořeny, aby to pro ni bylo bezpečné. Nebyla z úplně čisté krve a částečně také proto jí všechny zabili. Některý z jejich předků byl žid a to prostě nebylo v této době povoleno.
Pod jeho dotekem se zachvěla a chtěla odtáhnout ruku z jeho dosahu, ale nepodařilo se jí to. Držel ji pevně ve své, nehodlal pustit. Ne, že by ji opravdu chtěla odtáhnout, ale nebyla si jista tím, co s ní jeho jistota a víra v její talent dělaly.

1. zkouška - Smrt v Paříži (1/4)

28. září 2011 v 13:12 | Alva |  KAPITOLY


Někde v Paříži


Kabaretní scéna
Noc roku 1943
Retrospektiva
Bohužel limit 4000 znaků, omlouvám se za rozdělení.

Sedm hlavních hříchů - námět pro povídku

10. září 2011 v 21:52 | Alva |  ZBYTKOVÝ materiál
Takže, o čem bude podstata této povídky? Jejím hlavním námětem budou hříchy. Ano, hříchy v té podobě, které známe z Bible a vůbec všech starých knih.
Takže takový malý úvod:
Hřích
Původně znamenal omyl, chybu, také ve smyslu urážky božstev. V některých náboženstvích vyjadřuje hřích přesvědčení, že špatné jednání, hanebnost, zločin nezakládá jen vinu mezi lidmi, ale znamená i vzpouru proti Bohu.
Pokud je navíc závažný, je to podle křesťanské morálky těžký hřích, který člověka vylučuje z Božího společenství, kdežto ve věcech méně závažných nebo u jednání, které nebylo plně vědomé a svobodné, jde o hřích lehký nebo také všední.Sllovem hřích se někdy označuje i celková situace člověka, který je hříchem od Boha oddělen ("hříšnost") a potřebuje tedy jeho zvláštní pomoc, milost. "Cizím hříchem" se člověk může provinit, když jiného k hříchu navádí, schvaluje ho nebo se mu nepokusí zabránit.