Osudné sérum -------The Wrong IV---------

31. července 2011 v 11:06 | Alva |  ZBYTKOVÝ materiál

Osudné sérum
Na úvod jeden z takových starších pokusů. Sice jeho kvalita,vzhledem k tomu, že šlo původně o slohovou práci, trochu pokulhává, ale nějak se začít musí, ne?
Takže, sdělujte své názory, co je na tom špatně, jaký je váš postoj ke konci světa, lékařům nebo vyšetřením. Co se vám naopak líbí.... jakékoliv podněty budou velkým přínosem.



Když se jednoho prosincového večera vracel profesor domů, zrovna sněžilo a sentimentální nálada se šířila ulicemi Stockholmu. Vzpomínal na roky před tím, než jeho žena zemřela. Podlehla té zákeřné nemoci, která již dvě století ničí lidstvo. Po celém světě už lidé dlouhou dobu nekontrolovatelně stárnou. Rychlost procesu rozkladu s každým dalším pacientem roste a brzy již bude velikost populace na Zemi kritická. Profesor vídává následky na vlastní oči každý den, vlastní totiž nemocnici, pod kterou spadá půlka státu. Zároveň však byl také pověřen lékařskou komorou, aby vyvinul sérum, které by mělo zastavit postup této kruté virózy ohrožující celý svět. O to horší to pro něj ale je, jelikož při první vlně přišla o život jeho žena. Když viděl Susan naposledy byla bledá, pleť jako voskové plátno, kúže se jí svrašťovala, končetiny se jí samy od sebe lámaly. Zuby jí všechny vypadaly do pěti minut a vlasy, ty nádherné mahagonové vlny, již déle netvořily pokrývku její hlavy. V její poslední minutě mu jen připomněla, aby dával pozor na syna a na sebe a nezapomínal, že jeho povinností je pomoci světu. Ještě štěstí, že jeho syn přežil. Jeho jedinná radost, která mu zůstala, když ho Susan opustila a odešla na věčnost. Jenže nešťastnou shodou okolností i jeho asi dva měsíce po matčině smrti začaly provázet symptomy. Hodně času trávil spánkem, býval velmiunavený a již v šestnácti letech vypadal na třicet. Profesora to velmi zasáhlo, nyní byl právě na cestě do nemocnice, kde na něj syn čekal v pokoji na lůžku.
Otevřel dveře budovy a pozdravil starou recepční. Pokračoval chodbou, když se dostal k laboratoři. Vevnitř čekala jedna ze zdravotních sester, které tu sloužily noční směnu.
"Dobrý večer, tak jak jsme pokročili?"zeptá se jí profesor tiše.
"Neuvěříte, co se stalo, profesore! Myslím, že to funguje!" Otočí se na něj rozzářená sestra.
"Bože můj! Opravdu se to podařilo?" To není možné, že by se všechny jeho pokusy nakonec nebyly marné? Čekal na to tak dlouho! Pomalu to už vzdal. Zachrání syna! Ano, přežije a vyléčí se! Celé lidstvo se vzpamatuje a nakonec naše rasa nevymře, letargie ustoupí. Byl šťastný.
"Nechte mě, se podívat." Nakloní se k mikroskopu a chvíli pozoruje buňky a viry hýbající se pod čočkou.
"Je to skutečnost. Jsme zachráněni!" Ihned vyletí ze dveří laboratoře a běží směrem k sesterně, aby to ohlásila v rozhlase.
"A nezapomeňte zavolat všechny kolegy." Zakřičí na ni, jakmile se vyřítí ven.
"To není možné! Uřčitě se teď probudím." Celý šťastný se profesor rozhlédne a přejde k oknu. Už žádné další hadičky a katetry zaváděné do kůže jeho syna. Už žádné zbytečné mrhání časem. Venku za oknem sníh padal jako o závod a příslib lepších dní se vznášel v ovzduší. Nadechl se a z hrdla se mu vydral smích. Velmi dlouho se nesmál, naposledy když tady ještě byla Susan. od její smrti ho nic nepřinutilo zasmát se nebo dělat cokoli, co by se tomu byť jen blížilo. Až teď. Ano, nezklamal.
Odtáhl se od oknaa rozběhl se k pokoji, kde odpočíval jeho syn.
Otevřel a vlezl dovnit, při vstupu zakopl o stolík s léky.
"Samueli, vzbuďse! Vzbuď se! Máme lék!" Zatřese synovi ramenem a snaží se ho vzbudit za každou cenu.
"Otče, co se děje?" Potichu odvětí Samuel a posune se na matraci výš, aby na profesora viděl.
"Máme lék! Našli jsme to! Připrav se, zkusíme to hned! Hned teď! Nač marnit čas?!" Odvětí nadšeně profesor.
"Opravdu? Hned? To nemůže být pravda!" V tu chvíli dovnitř vstupují ostatní lékaři a sestry.
"Jdeme na to, hned teď. Připravte to." Vykřikne profesor nedočkavý vzrušením, jež mu kolujev podobě adrenalinu tělem.
Všichni se seskupují kolem Samuelova lůžka, netrpěliví a nedočkaví. Již ho uspali. Sestra vytáhne injekci. Profesor jí ji vytrhne z rukou.
"Moje dítě, moje zodpovědnost!" Bere do rukou injekci. Přitlačí ji synovi do ohbí lokte. Stlačuje píst. Tekutina plní jeho žíly. Zatím je vše v pořádku. Nic se neděje. Puls v normě. Životní funkce v pořádku. Místnost se noří do ticha. Asi to zabírá.
Profesor se otáčí na ostatní: "Zdá se, že to zabírá!" Všichni nadšeně přikyvují. Ze všech tváří jde přečíst důvěra a radost. Samuelovo čelo se začíná vyhlazovat. Pleť se mu napíná okolo linie čelisti. Jeho obličej mládne, už zase vypadá na svůj věk.
"Počkat! Co se to děje?!" Zazní najednou polašený hlas zezadu. Profesor se zmateně otáčí. To sestra sleduje monitor. Chmuří se nad obrazovkou. "Ne! Saturace klesá! Rychle, pomozte!"
Profesor se žene k ní. Sleduje křivku. Ne! To se nesmí stát! Vždy´t to fungovalo! Na vlastní oči to viděl! rychle běží k synovi. "Protilátky! Dejte mu protilátky!" Zařve přes místnost. Ostatní však stojí na místě. Nikdo se ani nehne.
"Nedá se nic dělat. Protilátky nejsou." Přistoupí k němu jeden z kolegů.
Profesor sleduje syna a kleká si k jeho lůžku. Jeho tvář náhle znovu zestárla o více než třicet let. Proces rozkladu je u něj velice rychlý. "Ne, ty ne! Jsi jediné, co mi zůstalo!" Šeptá Samuelovi do ucha. Slzy mu kanou po tvářích. Hlava mu ochable visí z ramen. Když se ozve poslední definitivní pípnutí, skloní hlavu a dá synovi polibek na čelo. Pípání ustalo. To značí, že už není pomoci. zvedá zrak od přístroje a pohlíží na syna. Z jeho dítěte zbyly pouze kosti. Alespoň nic necítil, bleskne profesorovi hlavou. V tu chvíli jej zasáhne realita. Jeho jediný potomek právě odešel na věčnost stejně, jako jeho manželka, jeho Susan.Ta naděje, kterou mu zde zanechal v podobě Samuela se nyní rozplynula jako ranní mlžný opar. Profesor skončil na nemocničním lůžku, v nářučí objímajíc torso, které dříve bylo jeho synem.
A to byla ta chvíle, kdy se zařekl, že ho nějaký výzkum nadále nezajímá. Nadále už lék nehledá, protože ztratil důvod chtít ho najít. Ať se lidstvo zachrání samo.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Takže....klasická otázka :) Co vy na to?

Super 55.6% (10)
Pár věcí bych vytkl/a 11.1% (2)
Průměr 16.7% (3)
Dobré, ale umím líp 5.6% (1)
Hrozné 11.1% (2)

Komentáře

1 C.V.O.K. C.V.O.K. | Web | 1. srpna 2011 v 16:09 | Reagovat

To je tak
...
o_O
....
Keď poviem že som mala slzy na krajíčku tak ti neklamem. Začína sa to dosti krute, dúfam ale, že sa "všetko na dobré obráti". Ako inak musím chváliť tvoj štýl písania, okamžite vtiahne do deja a nechce pustiť... Btw: Chlap? =D Zasa? =D No holt, vieš ich zahrať faaaakt identicky takže si len netrpezlivo mätlím pestičky, čo sa z tvojho nového projektu vyvinie :-)
A vraj to je tu expert! Lieskam, až si dlane necítim... Brutálne dobrý dess :)
A s tou chválou v stránkach to prosím nepreháňaj dobre? Na chate sme si raz niečo sľúbili... :-)
A ešte raz: Len tak ďalej :-)

2 Iva Iva | E-mail | Web | 1. srpna 2011 v 18:43 | Reagovat

[1]: Díky, ale posloucháš se? :D Kdo to s tou chválou přehání? :D Jinak, tohle byla jednorázovka, takže tě zklamu... :)
Chlapi jsou holt moji, co ti na to řeknu
Děkuju za chválu, ale nepřeháněj
btw - jak jsi mě zase vystopovala?? :D Bojím se tě

3 Erin Erin | E-mail | Web | 4. srpna 2011 v 19:54 | Reagovat

Wow... pěkné. Moc pěkné a smutné. Moc se mi líbí ta poslední věta. Ukazuje to skutěčnou tvář lidí: každý sám za sebe, maximálně za rodinu a blízké. =) Moc hezké ... =))

4 Iva Iva | E-mail | Web | 4. srpna 2011 v 20:14 | Reagovat

[3]:Děkuju, vy dvě vždycky potěšíte :)Na to, že to byl jen pokus z toho obě děláte až moc filosofickou věc. A já, jdu vždycky jenom sama za sebe!:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama